Targoni O.S., Tary-Lehmann M.Lehmann P.V.
Institute of Pathology, School of Medicine, Case Western Reserve University, Cleveland, Ohio 44106, USA
Journal of Autoimmunity 1999, Vol. 12, pp. 191-198
PZ 14 (18-02-3)
V současnosti probíhají klinické testy, které ověřují účinnost Phlogenzymu (složeného z hydrolytických enzymů bromelainu a trypsinu s přídavkem rutosidu) při léčbě autoimunitních onemocnění vyvolaných T buňkami, např. mnohočetné sklerózy (MS), diabetu typu
I a revmatoidní artritidy. Testovali j
sme účinnost Phlogenzymu (PHL) u experimentální alergické encefalomyelitidy (EAE) myší, která je modelem MS. Nemoc jsme vyvolávali u myší kmene SJL
imunizací peptidem 139 – 151, který je účinnou částí encefalitogenního proteolipidového proteinu (PLP:139-151). Orální podávání Phlogenzymu
sondou bylo zahájeno současně s imunizací. Phlogenzym
byl podáván jednak v dávce odvozené od běžné humánní terapeutické dávky (2 x denně 0,82 mg – 20 myší) a v pětinásobné dávce (2 x denně 4,1 mg – 30 myší).Zvířatům kontrolní skupiny byl podáván lysozym slepičího vaječného bílku v obdobném dávkování (celkem 50 myší – výskyt a závažnost onemocnění v obou kontrolních
skupinách byly stejné). Závažnost onemocnění byla hodnocena podle rozvoje paralytických symptomů. Zatímco v kontrolní skupině onemocnělo 39 z 50 (78 %) myší (průměrné skóre závažnosti 3,7) ve skupině léčené nižší dávkou Phlogenzymu
onemocněly pouze 4 z 20 (20 %) myší (maximum skóre závažnosti 2). Ve skupině léčené vysokou dávkou Phlogenzymu
se EAE nerozvinula ani u jednoho zvířete.
U Phlogenzymem
léčených myší byla křivka, prezentující autoimunitní odpověď T lymfocytů v závislosti na dávce PLP:139-151, posunuta doprava, což znamená, že “primované” T buňky vyžadovaly vyšší koncentraci tohoto peptidu ke své aktivaci. Navíc byla škála sledovaných cytokinů posunut
a z Th1 cytokinového profilu (s převahou INF-g produkovaného antigen specifickými T lymfocyty) směrem k Th2 typu cytokinového profilu (s převahou produkce IL-4 a IL-5).
Oba tyto efekty jsou v souladu se zvýšením aktivačního prahu autoimunitních T lymfocytů.
Tyto výsledky podporuje i zjištění, že adhezní molekuly CD4, CD44, a B7–1 (z nichž všechny se účastní ko-stimulace T buněk), byly štěpeny Phlogenzymem, zatímco CD3 a MHC molekuly (které se účastní při rozpoznání antigenů T buňkami) a LFA–1 nebyly ovlivněny. Získané výsledky na experimentálním modelu ukazují, že perorální podávání Phlogenzymu
může zcela zabránit rozvoji autoimunitního onemocnění zprostředkovaného T lymfocyty a napovídají, že tento ochranný účinek by mohl být výsledkem zvýšení aktivačního prahu autoreaktivních T lymfocytů, jež je způsobeno štěpením adhezních molekul, účastnících se interakce antigen prezentujících buněk a T lymfocytů.